Dobrý den, Ahoj.

Jmenuji se Nikol Vlochová. Je mi 25 let. Narodila jsem se ve 27 týdnu s krvácením do mozku. Svět jsem objevila 5. 3. 1997 za pomoci lékařů, sestřiček, a v neposlední řadě díky své skvěle bojovníci mamči. Má váha byla 1,20 kg a délka 38 cm. Jelikož jsem byla ještě nevyvinuta, strávila jsem pár měsíců v inkubátoru. Aby se mé tělo dovyvinulo a načerpalo dost sil na poznávání téhož světa. Když jsem dosáhla 1 roku svého života, doktoři mé rodině řekli:"Vaše dítě nebude nikdy chodit a bude ležák neposadí se, bude zcela závislé na 24. hodinové denní péči." Diagnostikovali mi dětskou mozkovou obrnu ve zkratce DMO.

Moji rodinu tato zpráva velmi zasáhla, ale i přesto všechno nepřestali bojovat a postavili se k této situaci čelem a přijali ji tak jak to je.

Od malička jsem chodila cvičit spolu s maminkou na různé rehabilitace, rehabilitační pobyty. Chodila jsem na logopedii. Mám také oční vadu. Velký dík patří za to všechno všem, kteří byli součástí mých začátků. Kteří mi pomohli začlenit se aspoň trošku do normálního života. V neposlední řadě patří velký dík mé rodině. Děkuji své mamče, že měla v té době vůli a trpělivost, kterou si musela se mnou vytrpět, čím vším si musela se mnou projít a jak se dokázala s tím vším, co přicházelo, poprat a za vše co ze mě dnes je. Ale to je teprve začátek.

Můj příběh právě začíná. Moje první školní léta byli na základní škole v Naději a na druhém stupni V Ostravě-Porubě.

MŠ a ZŠ Naděje se nacházela blízko mého bydliště Jsme tu pro Vás. Kde jsem bydlela s mamčou a svou starší sestrou. Chodila jsem zde jak do školky, tak na první stupeň speciální základní školy. Do školy mě doprovázela má osobní asistentka, kterou jsme získali přes Centrum pro rodinu a sociální péči. Za tuto možnost jsme velmi rádi a usnadnila mi příchod do školy a zpět domů, také mi pomohla ve výuce a v osobní péči. Na této škole jsem chodila do čtvrté třídy. Od páté třídy jsem přestoupila do školy v Ostravě-Porubě a byla to ta nejlepší Základní škola, na kterou s radostí vzpomínám. Učitelský kolektiv uměl začlenit handicapovaného člověka do života. Poznala jsem různé sporty a pomohli mi trochu zblízka poznat jejich využití. Jsem neskutečně vděčná za příležitost studovat na této škole a nikdy nezapomenu na kolektiv jak učitelů, tak spolužáků. Byla to ta nejlepší volba, kterou jsem si kdy mohla přát. Jezdili jsme na Monoski, na lyžařské výcviky, sjížděli jsme řeku Vltavu, jezdili jsme na školy v přírodě. Byly to nejkrásnější školní léta a za to jim patří velké díky!

Po vyučování jsem navštěvovala kroužky a různé sdružení pro tělesně postižené v Ostravě. Mezi nejdůležitější patří Boccia, kterou jsem začala hrát díky Centrum pro rodinu a sociální péči, hraji ji asi 13 let. V tomto sportu jsem vybojovala pár medailí, za které jsem neskutečně vděčná a nepatrně jsem se přiblížila také k našim sportovním hrdinům jako je tenista Radek Štěpánek, který je pro mně velkým hnacím motorem a člověk s obrovským srdcem. Jsem moc ráda za možnost se s ním seznámit. V mém životě jsem měla také možnost se sblížit s volejbalistkami z extraligového týmu TJ Ostrava (www.volejbal-ostrava.cz) a být součástí jejich týmu. Několik let jsem navštěvovala a byla jsem součástí skvělých lidí z tanečního souboru Bílá Holubice (www.bila-holubice.cz) a poznala jsem jaké to je vystupovat na divadelních prknech, poznat nejkrásnější pocit, když Vám na konci představení diváci stojí a tleskají. Nezapomenutelný pocit. Snad ho budu ještě někdy moci zažít. 

Momentálně studuji druhý obor na Obchodní akademii Olgy Havlové v Jánských Lázních, kde jsem ubytovaná na internátu a učím se soběstačnosti. Tuhle příležitost jsem dostala ve svých 18 letech a jsem za ni neskutečně vděčná.

Závěrem bych chtěla poděkovat všem lidem, kteří jsou součástí mého života, které jsem mohla potkat. Rodině, přátelům, trenérům, našim skvělým sportovcům a reprezentantům, všem pedagogům a asistentům, kteří mě v životě posouvali a posouvají dál.

Moje cesta....

Bez pohybu a sportu ani ránu! Tyto dvě věci jsou nedílnou součástí mého života. Snažím se dřít a makat jak nejlépe můžu a neskutečně mě to naplňuje. I když máme nějaký handicap nebo omezení, je důležité mít cíl...

Už 25 let mě doprovází na cestě životem diagnóza jménem DMO (dětská mozková obrna). Prožíváme spolu strasti i slasti. Život bez překážek jako by nebyl. To je to, co se snažím, aby mě vedlo dopředu. 

Narodila jsem se do sportovní rodiny, za což jsem neskutečně vděčná, že jsem získala takovýto dar! V době studia na ZŠ jsem přes jednu skvělou organizaci na táboře objevila paralympijský sport zvaný BOCCIA. Dodnes hrdě hájím barvy našeho klubu HSC Havířov. Díky nim mám větší touhu po vítězství. Nalezla jsem v sobě ještě většího sportovního ducha a bojovnost než tehdy. 

To bych nebyla já, kdybych nevyzkoušela několikero sportů: lyžování na monoski, umělá horolezecká stěna, vodáctví, potápění, plavání, tanec atd. 

Kde se nacházím právě teď?

Studuji na Obchodní akademii Olgy Havlové v Jánských lázních, kde kromě toho, že nás učí k osamostatnění, máme širokou škálu volnočasových aktivit, které jsou nedílnou součástí mého studia (posilovna, plavání, kondiční cvičení, chůze,..).

Jsem aktivní i pasivní sportovec. Miluji fandit našim klubům, sportovcům a vždy je pro mne velkou ctí je podporovat a jsem na ně neskutečně hrdá. Když hraje naše hymna, cinkne medaile. Tento pocit je k nezaplacení. Smekám!

Každý cíl je dosažitelný, vede k němu strnitá a dlouhá cesta. I když mnohdy bolí, doprovází nás u toho spousta emocí, tak výsledek stojí za to. Nikdy se nevzdávejte!

PS: Mnohokrát děkuji všem, kteří mě na této cestě doprovází, jsou mi nápomocní a podporují mě!